Tu cestu, kterou lidstvo k světu kráčí,

Tu cestu, kterou lidstvo k světu kráčí,

jen boje krev a záští výsměch značí,

že od cíle, za kterým všichni spějí,

se ztrácíme a v klamné beznaději

než cestou v před, víc dlíme na rozcestí

si boříce svůj idol – klid a štěstí.

A lidstvo snad by zabloudilo zcela,

byť Prozřetelnost náhle nezahřměla

a nevedla je zpátky kynem jedním,

a nezatřásla tím životem všedním,

kam zkolébán jen ztěžuje si dráhu

ku cíli svému, k štěstí svého prahu.

A hrozné, děsné jsou ty její kyny,

do očí slzy, v srdce sypou stíny:

tu ohně drak se vzepne zhouby lačný,

tam blesk a krupobití letí mračny,

tu moře náhle rozbije své břehy,

tam z lůna sopky trysknou žárné šlehy,

tu zuří mor a tam se třese země;

a za tou spoustou posupně a temně

se zvedá Smrt a slídí po kořisti,

a místo laurů je to svadlé listí,

jež šustí na hrobech, co lidstvo sbírá.

Ó krutý trest, jímž lidstvu sebevíra

se navrací, jímž všickni poznáváme,

že v sobě jen své síly břehy máme,

že proti živlům bysme měli k boji

být hotovi – ne proti krvi svojí!

Tak rovněž zde, v dým požáru a trosky

zas šlehá lásky pravé zásvit božský

a volá: „Buďte lidmi! Milujte se!“

Kdo na to pole almužnu svou nese,

je větší, než kdo těžkou drahou k ránu,

jíž lidstvo jde, hněv sije, kydá hanu!

Zde trpí člověk a zde slzy tekou,

to dostačí, by láska vaše řekou

se stala hned a vaše štědrost mořem.

Jen touto láskou nad vším těžkým hořem,

jež svírá člověčenstvo, zvítězíme,

když soucit božský, jenž nám v hrudi dříme,

necháme vždycky volně trysknout k nebi,

kdy neštěstí nebude zapotřebí,

by člověk ukázal se v kráse celé,

jas ráje v očích, hvězdy na svém čele.