TU JDEME A TU STOJÍME...

Tu jdeme a tu stojíme básníci čistí,

vznešené vysoko naše jsou duše,

novými květy rosteme z poupat,

nové veliké zvedáme k slunci květy

na nový máj, na nový život krásný...

Květeme, květeme, ach, v písních květeme,

písně a písně to naše jsou bílé květy,

čistí v duších svých a srdcích jdeme

k slunci se dívajíce, k slunci sníce...

Jen slunce veliká na nebi a zlatá růže,

jenom ta vzorem nám býti může,

jak teple voní a život kol dýchá,

z její moci naše rostou nám bílé růže

a vůně jejich kolem, vůně čistá dychá – –

Vysoko pozvednuti my rosteme

nad všecko, nad všecko naše ční štíty,

naše bílé štíty hořící v slunce paprscích.

A nad všecko, nad vše my kveteme,

nad nejvyšší borovice lesů a měst věže,

nad všecky věží gotických fiály,

jak jsme k slunci touhu v sebe přijali.

Tu stojíme s rukama rozpjatýma

ku slunci, světlu vztaženýma

nového života sen nesouce a nového maje,

nového umění vznešenost a slávu volajíce,

zářivý a čistý sen slunce, jak bílých růží sen, sníce...