Tu nad mým ložem zapomenut visí,

Tu nad mým ložem zapomenut visí,

svit kolem kříže v sladkou památku:

na doby zašlé, domov, na matku,

jež učila mě na něm modlit kdysi;

a srdce divem jak hned vykouzlí si

tu prostou štěstí mého pohádku,

a staré obrazy zas v duši křísí,

proč? – by snad zmizely zas ve krátku.

Jak patřím na něj, srdce mně to sevře:

ten ráj juž žádný anděl neotevře,

mé mládí zašlé jednou prchlo-lis...

zas beru růženec jak v mládí kdys:

jdou zrnka rukou, písně rty se snují,

já na nit růžence je navlekuji.