Tu rakev otevru...

Své na hřbitově stoje minulosti

ze hrobních růží věnce sobě splítám

a písni slouchám, která z hrobů zní tam,

a šperky sbírám, jež ty rakve hostí.

Ó ticho smrti! V nitra hlubokosti

já tebe často, jako mrtev, vítám,

vše dávné pohřby, drahé ztráty čítám

a mohylu si z přátel stavím kostí.

Tu rakev otevru, již stlelou zcela;

tam otec spí... tam v druhé matku mám;

a třetí zase – ruka tuhne ledem:

Hoch vstává z ní, s tak hrdým, čistým vzhledem,

jímž sálá duše velká, svatá, vřelá.

Kdo jsi? Kdo jsi? – Já nepoznal se sám.