Tucha minulosti.

Ó jistě starou naší zemí tíhne

tlum sladkých snů, že v mladé jaro jihne

ten krunýř nudy, jímž ji spjaly věky;

kdy znovu procítí ty plesy všecky,

jichž byla svědkem, dokavad duch řecký

lil blahý život v stromy, skály, řeky.

Tu břečtan zvyklý kol thyrsu se pnouti

zas hledá stvolu, labuť na své pouti

se rozepěje tuchou minulosti,

zem cítí se být slokou v epopeji

celého kosmu; ba jí v ňadru chvějí

se starých titanů všech tlící kosti.

Tu dosti vůně má i síly, mízy

a paprsků postříbřiti kmen břízy,

zas růží dost kol rakví i kol číší;

leč sílu tu má pouze z upomínky

dob antických – tak pohled na lupínky

kdes v knize zvadlé, které vůní dýší,

nás činí mladými a dětmi zase.

Tak celý život v sluncích, lidech, řase

jest odleskem jen dávné minulosti.

Ó plese života, jenž prcháš plaše,

zda v hloubi země, jak titanů naše

se rozkoší kdys zachvějí též kosti?