Tucha probuzení.

Spal jsem jako v zimě les

sněhem zapadlý,

u kořenů mech i vřes

uvadlý.

Spal jsem dlouho – dlouhá zima

a v té se to sladce dřímá.

Skřípla větev nárazem

vichrů severních,

a já střásal v sirou zem

sníh a sníh.

Křikl pták, to havran lačný,

šedými jenž letěl mračny.

Nebyla to vesny báj

ani o ní sen,

čím se zachvěl kolem háj

rozrušen,

náhoda jen malá, všední,

která střásá listí slední.

A přec života v tom zvěst,

budiž za tu dík!

já zřel v chladnou záři hvězd

okamžik,

leč v tom jednou již jsem cítil

mízy proud, jenž v kmen se řítil.