TUCHA.

Mně teskno je, tak nevýslovně,

tak smutno, jako před smrtí –

zdaž předtucha to, příští ranou

že osud hruď mou rozdrtí?

Že v moři věku přenesmírném

jak člunku troska utonu? –

můj odpor zoufalý, jak chmýří

bouř sfoukne krutých zákonů? – –

A zapomnění s povrchu pak

mou stopu navždy zahladí?

i odumrou má zvučná hesla,

tak slavně zmizí za mládí?! –

Nech zapadnu: Však jedno žádám:

než s veltokem tím uplynu,

nechť bleskem zaplane mé žití

a v blesku tom ať zahynu!