TUCHA.

Kraj neznámý. Pár holých stromů

a pole, v dálce v mlze les,

nad vlnou jeho střecha domu,

u nohou fialový vřes.

U cesty lípa řídká, stará,

obrázek svatý na kmeni,

kol věnec z prostých kvítků jara,

jak vesny pozdrav jeseni.

Tak ticho všude, rozorané

je pole – ale bez ptáka,

cos tajemného vzduchem vane

a zvolna táhnou oblaka.

Cos příšerného skví se stínem

a zase láká napolo,

jak druhdy dávno v těle jiném

bych býval šel tu okolo.