Tuláci.

Šel tulák zbloudilý a potkal žebráka,

noc táhla – k noclehu lehli pod oblaka.

Chléb tvrdý pojedli, napili vodičky,

pán bůh jim rozsvítil na nebi svíčičky.

A tulák po chvíli zeptal se žebráka:

„Zdáš se být unaven, si brachu z daleka?“

„„Z daleka, příteli, je to mil tisíce,

kde pustne v údolí má rodná vesnice.““

„Nuže, ty jako já,“ tulák dál hovořil

„sešlý jsi, hladový – proč jsi dřív nespořil?“

„„Zde pohleď – mozole jsou moje úspory.““

Však tulák pohodil hlavou jak na vzdory.

A žebrák potajmu si utřel slzičku,

pak sám se zpovídal za krátkou chviličku:

„„Lichvář mi pole vzal a berní kravičky,

bída mne vyhnala z mé chudé světničky.““

„Snad nejdeš ku pánům prositi za práva?“

„„Ovšem; však cesta má snad není nepravá?““

Tulák jen k obloze pozdvihl své oko:

„Ba, car je daleko, a pánbůh vysoko!

Já také hledával podobné přeludy,

místo nich našel jsem jen bídy obludy.

Blah ten, kdo zlato má a hrubou, silnou pěst,

za obé dostane právo i moc a čest!

Ty tiše přihrb se, když biřic huláká – –“

a spánek přerušil žaloby tuláka.

Oba se vzájemně jak bratři objali,

ukolébavku jim cvrčkové zpívali...

Když jitro zlato své v krajinu rozlilo,

zaklení hromové ze sna je vzbudilo.

Nad nimi anděl stál a meč měl po boku,

pušku na rameni – nutil je do kroku...

Té noci nespali v příkopu silnice –

neb plány spřádali v zdech staré trestnice.

A jednou z večera bez velkých orací

z trestnice do světa vyšli dva tuláci.

Byli víc shrbeni, zrak jejich více plál,

víc hněvu, hořkosti v duši si nesli v dál...