TULÁCI. (IV.)

Ženo malá, bílá! Prach

s teplých tváří jsem ti zlíbal!

Sladký smích ti zrakem táh’,

rozpustilý jsi můj šíbal,

ňadra teplá jsem ti zlíbal,

naše dítě v trávě spí,

v plachtě jím jsem zakolíbal,

větřík tiše šelestí.

Měsíc vyšel. Nad rákosím

kotouč jeho visí teď...

Polibky tě tiše prosím,

vzdáváš se mi v odpověď,

– jako v trávě červík malý

rodí se, žít počíná...

teple my se zobjímali,

slunce jas když zhasíná,

v loktech tvých, na ňadrech tvých

hlavu těkavou jsem zdvih’,

únavou když usnula’s,

ve mně se to hlásí zas,

žene se to mojí skrání

opět mocným přívalem...

Tulák jsem, jenž nemá stání,

žiju jenom vzpomínání

po tom něčem bývalém!...