TULÁCI. (VI.)

Ale podzim mlhy věsí

nad truchlící krajinou,

prázdní se kraj, prázdní lesy,

s minutou, ba vteřinou

přibývá nám v hrudi žal,

v suchých travách vítr svistí,

drobný déšť neustává,

s kaštanů zas žluté listí

podél silnic spadává,

prvý mrazík cestu bělí,

sotva příval vichrů ztich’,

v cestu, kde jsme šli a zmdleli,

tiše padá první sníh,

a my ještě dále chtěli,

zimy chlad nás cestou stih.

Smutně žloutnou v sněhu stohy,

v bílé sněžné závěje

tulácké se boří nohy,

kraj se tmí, už pozdě je,

nedorazíš dále v sněhu,

začal sníh už padati,

večer dnes, dnes na noclehu

musíš v stohu zůstati.

Tuláku, jenž nadšeně

pustil jsi se v dálky bílé...

měsíc svítí studeně,

hvězdy jiskří v noční chvíle.

Ztichla touha, jež tě hnala

v čas, kdy kvetly fialky,

mukami tě bičovala

do dálky, pryč do dálky,

srdce bije pokojněji,

hoří mdle měsíční jas,

andělé teď přicházejí,

v ojíněný sáhnou vlas,

křídla jich se zlehka chvějí

tuláku, pojď, nastal čas...