TULÁCI.

Jdou světem, polní lilie,

s nevinnou duší apoštolů.

Žne každý, třeba nesije,

k plnému časem sednou stolu,

a dobrá Marta s Marií

sklenici vína nalijí,

a v bohu radují se spolu.

Zem’ pro jich zraky obléká

převonné měkké roucho z jara,

zem’ něžně uspí člověka,

když z vody měsíc vstal a pára.

Na březích povídavých řek,

v poduškách pružných vojtěšek

zpěv tichý probouzí vlast stará.

V něm šumí mládím Vltava,

zasněně plynou vlny Rýna,

v něm pláče bolest dumavá

a tesknota, jež neusíná:

„Ó řekni, zda jsi místo znal,

kde ruský mužík nestrádal?“

Noc mlčí jen, noc pohostinná.

Jdou létem, pocelují klas

a ušlápnouti květ se chrání

a drahý sen svůj snují zas

o říši míru, požehnání.

Míjejí města, která žhnou

do nocí září světelnou,

milenci lesů, luk a strání.

Kvas prudký jiným v duši pad’

a roste, bují, kypí v hrudi,

jich oku dává pomstou plát

a v slovech bodá, pálí, studí.

Bronzové hlavy zhrdly snem,

idylou v domku počestném,

a horečka zlá k činu pudí.

Tvůj hlad, ó země, žije v nich,

tvůj svatý hlad je inspiruje.

Po metropolích nádherných

syn člověka se potuluje,

chor, otrhán a vysílen.

Svět bohatých v průvodu žen

a v lesku šperků promenuje.

Tvůj hlad, ó země, vykvete

v jedinou krátkou rudou sloku,

nůž zablýskne se z písně té,

či třeskne výstřel. Tisíc roků,

na východ, západ, sever, jih,

hlad chudých s hladem bohatých

zápasí o svět v každém kroku.

Od pólu k pólu zemi spial

ohromný řetěz trpělivý.

Milion mrtvých o něm tkal,

milion nový tká jej živý

ze zkrvácených bosých stop,

a ty jsou vyšlapány v hrob

víry a naděje, ty bože spravedlivý.