TULAČKA

Jen tulačkou jsi, děvče mé, nic víc!

Tvé rysy dojemné i tvoje líc,

pobledlá tak,

jež usmát umí se jak málo kdo

a jako málokdo se zadumat,

tulačko života – vše rozdáváš.

Hrst úsměvů vždy pro každého máš

a smutek tvůj tak hluboko je skryt,

že jenom do zpěvu

je těm, kdož poznavše tě, na chvíli

společnou cestou směli s tebou jít.

Nedaleko, jen tam, kde dobře jim,

je dovedeš a slovem veselým

se rozloučíš.

Zda vzpomenou? Ba vzpomenou, i víc.

Však úkol tvůj je dále světem jít,

radostí druhých zjasňovat si líc,

ne pro život, pro chvíle družkou být.

Nepotkáš nikdy, koho potkat chceš.

Dav přeletí – hrst jisker pohledy

jsou mužů, žen.

Dav přeletí, ty s ním i za ním jdeš

a není mezi nimi člověk ten,

jenž dal by ti, cos rozdala všem ty.

Vzpomínkou ozvou se i po létech,

by řekli ti – ten večer, víte – tam,

když moře k slovům pělo melodram

a vy jste – v něžné dlani květů hrst

mně naslouchala – nelze zapomnít.

Co dala jste mi tenkrát, víte-li,

to dražší bylo mi, než před tím vše

a sladší nad žen horké pocely.

Jak když se duha krajem rozestře...

Než, tulačko má, vše co platno ti,

když dáš, bys nevzala. Co zhodnotí

tvůj vlastní život? V ticho samoty,

kde v společnosti tvé jen smutek dlí,

kdo vejde s darem, jejž bys přijala

jak velkou radost? Tvář tvou pobledlou

čí pohled do růžova prosvětlí?

Kdo tobě dá, cos rozdala všem ty?