TULÁCKÁ ELEGIE. (I.)

Hůl sukovitou podejte mi z kouta,

plášť starý po otci a trochu zlata,

jež zbylo v truhlici. A lásky pouta

mi rozvažte... Hle, musím jít! Čas chvátá.

Prameny vodní hudbou hrají v lesích,

potoky v tanci s horstev sestupují.

Plamenný komoň pádí po nebesích,

oblačné lodi nad propastmi plují.

Pohárem opojnosti jaro zvoní

v dalekých borech. Země otvírá se.

Postavy větrné se polem honí

a vůni mýtin mají ve svém vlase.

Hůl podejte mi, ale neptejte se,

kam odcházím a zda se vrátím domů.

Zabloudím v kraje, kam mne vítr nese

a hlavu složím ve klín, nevím komu.

Mne od vás vede touha neurčitá

jak mlha jitřní, když ji slunce zvedá:

jak vyplašený motýl vzduchem lítá

bez stálosti a s květu na květ sedá.

Z blankytu na tisíc mi kyne paží

a vnadou panenskou mne jímá země.

Jak v ohni žízním. Kdo mi rty mé svlaží

a nesmrtelný pocel vtiskne jemně?

Tož dejte mi již hůl a slovem vlídným

mne provázejte s otcovského prahu.

Jas denní bude průvodcem mi klidným,

jenž osvětlovať bude moji dráhu.

A v tichu noci v předaleku kdesi

neznámá ruka otevře mi dvéře,

až zaklepu... Či ustelou mi lesy

v doupatech němé, mlčelivé zvěře...