TULÁCKÁ ELEGIE. (II.)

Slunečním žárem tvář mi obhořela

a ve spěž ztuhly mého těla svaly.

Ze srdce mého živá řeka vřelá

žilami vytéká a zpět se valí.

Zbystřené oči v kosmu světy vidí

a duch můj v nekonečno rozšířený,

jak předvoj věrný v předaleku slídí

a hlubokostí letí rozvířený.

Bez hranic toulka má... A hodinami

čas neměřím, cest nedělím si v míle.

Soudruhů nemám. Sám jdu jasem, tmami,

a překážky se vzdávají mé síle.

S ledovců horských sestupuji k mořím

a s pastvin vonných v ticho letních sadů.

Spím na pažitě, v oblaka se nořím

a myšlenkou se rovnám hvězdě v pádu.

Však netrhám si jednotlivých květů,

jež zemské luhy roztroušeně zdobí.

Mne okouzluje sláva celých světů,

veliká skladba nekonečné doby.

Dech zrození, jenž všehomírem hýbá,

i hřímající výkřik umírání,

rtů ševelení, jimiž vše se líbá,

a blesků výheň, jež je dozrávání,

i odmlčení hlubin za oblaky,

kde v mlhovinách příští dění dřímá,

němota planet jež se zdají vraky,

a meteorů bludná pout mne jímá.

A země, jež mé první touhy nesla,

teď lodí malou zdá se mi jen býti,

kocábkou ztracenou, jež nemá vesla

a v jícen víru odvěčný se řítí...