TULÁCKÁ ELEGIE. (III.)

V únavě cesty, v teskném osamění

vzpomínka na domov mne náhle jala.

Jak pod stromem, kde přepadlo mne snění,

přeludem z pohádky by matka stála.

Mír lánů rodných usedl si zticha

do duše mé a v samotářských nocích

mně senem pokoseným ve tvář dýchá,

jablkem, rozkrojeným o vánocích.

Tu mním se býti marnotratným synem,

jenž otcův podíl na rozcestí ztratil

a opojený nejsilnějším vínem

zapomněl cestu, po níž by se vrátil.

A kolikráť již, možná, v stínu sadů

kdes v domovině, cizinec, jsem sedl

a nevěděl, že těžkou hlavu kladu

na rodný drn, kde cvrček zpěv svůj předl.

Ó, kolikráte v nebe zahleděný

a ve hvězdy, jež v hloubi kolotají,

jsem potkal bratry své a zamyšlený

neviděl, že mi ruce podávají.

Šel vítr nade mnou a nesl zvuky

domácích zvonic do spícího kraje,

hlas dívčí tesknil kdes u boží muky

a kaskadou se perlil, nocí lkaje,

obilí rozvlnilo se a červnem zrálo,

klas v klasy narážel jak číše plná,

z níž štěstí pozemské se na mne smálo,

leč já jsem neslyšel. Neb jiná vlna

mi nesla zvuky harf tam od výsosti

a z dálav... Smutno... Cizí byla slova

mých sester bílých. A když v blaženosti

nade mnou zkvetla větev jabloňová,

o jiných květech snil jsem... Nápěv dumný,

jejž skřivan střásá na zem s výše hromů,

mne trýzní teď. A tichnoucími humny

chtěl nepoznán bych vlouditi se domů...