TULAČKA.

Nuž, dopadli tu drobnou tulačku,

nestoudné děcko v nočním brlohu...

Ji v okázalém střehli průvodu

a vlékli po ulicích před večerem...

A svítilny dodaly ostré stíny davu

i oživená okna přídech divadla...

Frivolní pohledy a ctihodný zákon

se radovaly z existencí svých...

Jak kropenatá, lesklá ještěrka

cynický úsměv měla, žhavě smyslný,

směs látek bizarních mdlým světlem hořela,

čerň, oranž, zeleň smytá, kruhy náušnic

se třásly pod černými chumly vlasů cigánských,

a do poznámek cosi křičela,

jak podrážděný množstvím papoušek...

A na chodnících hlava na hlavě

a na klobouku klobouk, v náhlé pozornosti

dav stále rostl, ale bezhlučný,

jak varhan rejstříky by ztichly najednou,

dne morálka posměšná civěla

na hřích ten vyhrabaný z noční tmy...

Z arkýřů ženy bílé, krásné nad květiny

se nahýbaly k žlutým světlům lamp,

z rouch vystřižených bílý mramor hrdel

a loktů sněžných lákal zášeřím

a pohoršeným zrakem zkázu měřily,

k níž, nechápaly, jak lze poklesnout...

Svá děcka odháněly od oken...

Lvi velkoměsta s nudou posunků

se dívali, kouříce líně, kde as viděli

tu malou, drzou kořist kankán tančiti,

tu svítivou ještěrku, nahou, rozkošnou...

A větší hříšnice, však v mezích zákonů

a církví, jejichž hříchy líp se tajily

i v lůnech rodin ctihodných i v taji zpovědnic,

s rty, vydulými okamžitým úžasem

nad stejnou možností vlastního osudu

šly jako spráskány, šly křižovatkou ulic

do vyhřátých svých domovů...