TULÁCKÉ SRDCE

Dešť kapkami se vpíjí do zoraných polí,

s oblohy splývá šedivý a smutný šat,

tulácké srdce ztichlo mlčením, jež bolí,

a dálek prázdnotou a osaměním lad.

Stokrát si výsklo a se zemi cele vzdalo

pro marnost rozkoše a opojivý vznět,

zdiveno nad vším plálo, slunce milovalo,

básníkův utajených cudné kouzlo vět.

Plýtvalo úsměvy za tichých kroků rána,

dřív’ nežli slunce vyšlo chtivě rosu pít’,

v oblaka volalo, v oblaka roztoulaná,

a přišlo se hvězdami noci probloudit’.

Nad mořem plakalo svou bolest zotročení,

dnů zoufalých, kdy víra dávno mrtva je,

vítalo s jásotem nad mořem vykoupení

pro vše, co vyroste, pro vše, co uzraje.

Mlčení věků, země, věčna mrtvé rety,

žen milování nejprudší a marnost, lsti,

vše osamocením v něm vzrůstalo a lety

na píseň údivu, na píseň bolesti.

Ty srdce, velké vždycky, opojené sněním,

volá-li modro tě a dálka, krev a zem’,

ty srdce, nepokojné touhou, velkým chtěním,

ty srdce neklidné a žhavé v těle mém:

dnes mlčíš... Dešť zas’ bije do zoraných polí...

S Hamletem horoucně teď toužíš spát’ jen, spát...

Ty ztichlo’s ulekaně, mlčením, jež bolí,

a dálek prázdnotou a osaměním lad.