TULÁK.

A tak jsem vyšel naproti Slunci...

Nade mnou viselo veselé nebe...

A já měl trochu důvěry v život...

A já měl trochu důvěry v sebe...

Šestnáct let uběhlo před krátkým časem,

mateřské rány už nechtěly bolet,

hlava má ztvrdla tím bezcitným časem,

jakobych vzdoroval někomu sto let...

Tuláci odněkud silnicí táhli,

a já řek’ s odvahou do jejich kroku:

– Bratři mí toulaví, vemte mě s sebou,

čekám tu na vás přes patnáct roků...

Pres patnáct let vzrůstá divoká touha

v prsou mých, až pod ní praskaly plece,

nějaká pohanská, zvířecí touha

zpřelámat pruty té tradiční klece...

Tak jsem šel... Silnice hedvábím šedým

bosýma nohama... Bodláčím, hložím

přešel jsem dávno už... A ještě vesele

rouhám se v království lidí i v božím...