TŮŇ.

Pod příkrou strání, mezi ní a tratí

tůň rozlévá se tmavá v polokruhu

ve svěží zeleň mokřitého luhu,

kde krok se houpá jako v horské slati.

Kdys rameno to Blanice as bylo,

jež odřízla trať od jejího toku;

teď krajiny to koutek, milý oku,

kde jak by vše jen sobě tiše žilo.

Jak vyleštěn když lesklé na zrcadlo

je černý mramor, blýská voda místy,

kde neskrývají stulíků ji listy,

jichž květ jak zlatých hvězd pár v tůň by padlo.

Je slunný večer. Puškvorec kol voní,

stín stromů na hláď třesavě se klade;

pižmová krysa vyvádí ven mladé;

chřest kobylek, rej šídel, jež se honí!

Teď hřmí kol vlak. Leč z klidu nevyruší

té tiše zde, ni jedním nehne květem,

je to, jak svět by příšerným svým letem

spěl kol a míjel ztracenou v snách duši.

Dál nad kyprejem krouží polet hravý

dvou motýlů, co hukot vlaku zniká.

Teď pleskot vln... to loví asi štika,

a vodou kmitne perlín červenavý.

Sedím a je mi, jak když odpryskává

mi se srdce tu všedních strastí kora.

Pad v tůň můj trud či suchá snět jen shora?

Jak voda chladí a jak voní tráva!