Tůně.

Víc nežli mohutná svým tokem řeka,

nesoucí slunce zlaté na svém lůně,

mne vábí odlehlé a skryté tůně,

jich šer a přítmí, bahnem tráva měkká.

V nich pouze měsíc mlžný háv svůj svléká,

jen bukač zahýká, kde třtina stůně,

a leknínová, opojivá vůně

vlá z hloubky, která na svou obět čeká.

Jen povrch hravý, střídavý a plachý

kolébá řeka – tůň ta nepohne se,

však v hloubi divů otvírá se brána.

Pod ticha maskou tajné vrou zde strachy,

děs, úzkost zabloudilých v tmavém lese...

Ó srdce zdeptaná a zneuznaná!