TUNEL

Namiřte na moje srdce obrovské dělo;

sestrojte z kráterů sopek smrtící rouru,

která by ústila přímo na moje prsa;

nabijte do jeho jícnu obrovská města:

Paříž a Londýn a New York;

zapalte prameny nafty,

podzemní sirnatá lože,

vystřelte podivný náboj do mého těla,

prostřelte pravěké srdce,

spojené s pozemskou hroudou v horoucí lásce

za doby pravěké, nyní

vychladlé v žulových massách.

Země se doposud chvěje hromovým třeskem;

v prsou mých příšerně zeje nelidská rána;

přeměněn v prahory, cítím probíhat srdcem

ohromný, hluboký průkop,

gothardský hornatý tunel,

v kterém se dělníci hemží,

koleje neznavně kladou, zřizují železnou dráhu,

která by vítězně vedla přes hrdá temena alpská

do smavých květnatých nížin.

Z černavé rány mé proudí

nyní krev zvučící, živá

– zástupy lidí a zvířat, supící, hučící vlaky –

v kraje se rozlévající,

nesoucí pozdrav z mé hrudi,

laskané ledovci, orly,

volnému, širému světu;

nesoucí radostnou zprávu

v bludiště mravenišť lidských,

prahory v bratrské lásce srdce že otevírají

zemskému tvorstvu.