TUREČTÍ ZAJATCI.

Na.vatikanském dvoře v poutech stáli

a klidným zrakem dívali se v dáli

k východní straně. Přivedeni právě

z lepantské bitvy, v které ke své slávě

a křesťanskému lidu k zveselení

Bůh napomoci ráčil k pokoření

velkého Turka: Za nehybné sochy

by člověk moh mít muže ty a hochy

i ženy hustou rouškou zahalené.

Z paláce duní kroky odměřené,

Švýcaři kráčí, halapartny zvoní

o kámen schodů, hlavy jich se kloní,

neb za nimi jde v kardinalů sboru

sám svatý otec. Sešli v prostor dvoru,

a svatý otec přidal do kročeje,

jsa dychtiv shlednout jejich obličeje.

Teď stoupá zvolna podél jejich řady,

jim v oči hledí, na jich černé brady

a udiveným pohledem pak váží

mohutnost plecí, ocelovost paží

a po latině poznámky své sdílí

s knížaty církve, která za ním pílí.

K tureckým ženám nyní přejít ráčí

a potom k hochům – a to plémě dračí

též brvou nehne, jako sochy stojí

a za ztracenou hledí zemí svojí.

A svatý otec bradu prohrabuje

a o zajatcích takto rozhoduje:

Vám kardinale Luigi, synu milý,

je lidí třeba k stavbě oné villy,

již začal stavět strýc váš Ippolito,

nuž ráčíme vám přiřknout Turky tyto.

Je do Tivoli veďte s dobrou stráží

a zužitkujte sílu těchto paží,

nám bude milo slyšet v blízkém čase,

že stavba villy konce dožila se.

Z těch pohanek pak snad ta ona žena

jsouc touhou po spasení roznícena

křtu svátosti si bude vroucně ždáti –

tu v karmelitek klášter chceme dáti.

Jich vyptejte se: A ty druhé – víme,

že v lidském mase lačnost masa dříme,

hřích Adamův že v rodě jeho žije,

však též, že Kristova krev stále myje

ty staré hříchy, dnešní i ty příští;

ten svatý pramen stále ještě prýští

a urážkou by bylo pochybovat

a nevěřit a chtíti odporovat –

jsou takové už v Římě domy hříchů,

kam tuzemec i poutník zajdou v tichu,

a hříchem nutným tedy hřeší-li se:

pak hleďme aspoň, ať hřích umenší se,

těch pohanek nechť užije se k tomu

a rozdají se v počet oněch domů...

A co se hochů týče – mladá duše

jest jako pole, které leží hluše,

když neoseto a jež stokrát splatí

zrnéčko každé, jež mu chceme dáti.

Nuž, pohanské vy svěží ratolesti,

v Sixtině naší zpěvu třeba jesti

a hlasů jasných. Tož jim účast přejte

na božské chvále. Vyklestit je dejte

by hlas jich nepotratil výšky čisté,

not znalost dejte jim a takty jisté,

ať záhy mohou zapět Gloria

za slavný čin Juana d’Austria.