Turinský.

Nad vltavským dolem vlají

mračen smutné závoje,

zas se brány otvírají

posledního pokoje;

ke hrobům tak smutně kráčí

věrných Pražan známý sbor,

naše řeky plynou v pláči,

v žal se halí týmě hor.

Komu kynou hrobův stíny?

komu zavzněl zvonův žal?

už i pěvec Andělíny

zpěv života dokonal!

Dřímej, pěvče, dřímej sladce

nám vždy drahý, milý všem;

Ty’s byl synem věrným matce,

a Tvé srdce klénotem.

Tu hrobových brána stínů

tajemně se odmyká,

a v hlubokém země klínu

věrné srdce uniká,

a vltavský důl se halí

v smutné mračen závoje,

„Pane!“ hlasy zaplakaly,

„popřej jemu pokoje!“

Z oblak pak se hlas ozývá:

„Národův,“ tak velí Pán,

„pěvec ať se věrně ctívá,

by nezašel neuznán.“

Mračna slzy vylejvejte,

kde zpěv jeho v posled zněl,

svatá slova větry vějte

v duše, jimž on písně pěl!