TUŠENÍ JARA.

Nad mořem se v dálce vlní zlatá pára;

sázím tisíc písní, že to vlečka jara!

Sázím tisíc písní, že dnes u nás bylo

a zem spící tiše v noci políbilo.

A v tom políbení kam vložilo nohu,

tam do rána zkvetly bílé růže hlohu.

A v tom políbení kam sklonilo hlavu,

z vlasů konvalinky vypadly mu v trávu.

Šlo – a než mu řízu operlila rosa,

všecky svoje písně vdechlo v hnízdo kosa.

Šlo – a než se mohlo ztajit v páře ranní,

kos již probudil se, dal se do hvízdání.

Vysmíval se zimě a v té melodii

táhla vzduchem sladká vůně akacií.

Smál se Apeninám, že svou moudrou hlavu

posud ukrývají v bílém, sněžném hávu.

Smál se mně, že darmo hledám lásku, štěstí,

fijalku však nezřím u svých nohou kvésti.