TUŠENÍ VINY.

Modlitbou, tichou a pokornou modlitbou

chtěl bych se vyplakat u tebe, dobrá má ženo.

Za těžký ten smutek dlouhých let, jež leží za námi,

dlouhých let samoty uprostřed slídivých davů,

banalních, sprostých a špinavých davů,

za všecko bolestné prázdno zmařených let,

za všecky slzy a za všecky úsměvy,

za každý okamžik světlý a radostný,

za každý pohled tvůj a za každé to slovo útěchy,

jež v těžkých chvílích mlčení ty dovedla’s mi dát...

Před bolestným oltářem tvého mateřství,

jež na kříž přibyto z ran těžkých krvácí,

kde v soumraku tichého smutku jak věčná lampa

mystickým světlem hoří velké srdce tvé,

na tvrdých stupních toho oltáře bych poklek’ rád

a diskretní zpovědí svých nejskrytějších slz

chtěl bych se vyplakat, má trpitelko tichá.

Před chmurné portály přísných kathedrál

se přicházeli hříšní asketicky kát,

pokorně v režném rouchu stávali u dveří

a kolemjdoucím vyznávali viny své,

do štvavých výčitek jim svištěl výsměch ulice,

morálka pohoršených zástupů jim plila v tvář,

a oni pokorně a tiše ve svém rouchu kajicném

u dveří chrámových se sklopenýma stáli očima,

pohříženi do svého nitra mučivé tragiky,

kam jako z dálky zaléhaly hlasy ulice

a posměch těch, kdož kolem kráčeli.

Je mi, jak sám bych kajicně tak stál

před chrámem zamlklým, kde na kříži

bolestné tvoje mateřství z ran těžkých krvácí,

sám, trpící, pohřížen v nitra svého tragiku

a zmučen výčitkami, které chápat neumím.