TUŠENÍ.

V západu město hořelo, nebe i moře se slilo,

na vlnách leskem klikatým se klekání zrcadlilo.

Gondola má se kolébá, volno je v duši a čisto,

samoten z moře vyjíždím, prázdno je vedle mne místo.

Co mi teď srdce súžilo? co mi to oválo skráně?

někoho tuším po boku, na čele cítím dlaně.

Duchové chvění probíhá mdlící a snící tělo,

tíží mě smutek neznámý, ovívá mátohou čelo.

Kam se má radost poděla, zaleklá, jakoby hříchem?

a najednou je mi tak do pláče a v duši se propadám tichem.