TUŠENÍ.

Milostná ukolébavka dnes srdce neuspává.

Vydechl večer, nemocný jak dýchá.

Krok odcházejících se ztratil v hloubi ticha,

jen krátký poryv větru odpověď ti dává.

Do listí spadlého i touhy dne jsou sváty,

čas, smrti milenec, ni lásce vzejít nedá.

Před osvětleným oknem němá postava se zvedá,

a slova melancholická si šumí kolovraty.

Jak nit by předly bílé na rubáše

a věděly, kdos’ oknem že se dívá,

přadleny chvějí se, proud slov jim v jedno splývá

a slovo Smrt zní neslyšně a plaše.

Šum vřeten, zesílený v urychlení,

jest jako píseň, Smrtí samou hraná,

a tlukot srdce štvaného je rána a zas’ rána...

Dnes v truchlou vzpomínku se kdosi živý změní.

A luny tvář, jež nad lesy již vstává,

jen vodám černým vtiskne políbení.

Ve vodopádech slyšet’ hrany hlaholení.

Vždy poryv větru stejnou odpověď ti dává.