TUŠENÍ.

Přišlo ke mně bosou nohou po prstech,

ve východních koberců jak ztlumení,

spočinulo políbením na mých rtech

šeré Tušení.

Ke mne schýlilo se – cítím ňader zdvih,

jemnou vůni jako ženské od pleti,

bílých ramen jako křídel labutích

měkké objetí.

Hlasem tišším než van křídel komářích

v ucho tajemnou mi našeptává zvěst...

Snad se blíží smrt, či neštěstí, či hřích

do mých bludných cest...

Ký však přišel duši mé to dobrý duch

podat výstrahu svou řečí tajemnou?

Zda se bytost, kterou Věčných pojal kruh,

sklání nade mnou?

Či se duše kterás, blízká duši mé,

pro niž srdce bije a se vlní cit,

cestou v jiný svět, jejž temně tušíme,

přišla rozloučit?

Nevím, nerozumím, co dí její zvěst,

vím jen, smutek že z ní vane bez hrází...

Ještě políbila mě a v svitu hvězd

smutně odchází...