Tušení.

Z dálky zní hudby neurčité zvuky

a dorážejí temně blíž a blíž,

jak v pochodu byly by lidstva pluky

a útokem hnaly v neznámou říš.

Hluk letí k předu jako vlny moře –

již zrak se vpíjí v pestrý jeho tvar!

Toť massa vře tu vítězného hoře,

vedena Bídou, oblečenou v cár.

Půda se chvěje pod zuřivým krokem,

a slunce v prachu zahaluje líc,

však proud se dále valí přímým tokem

a hltí vše, co staví se mu vstříc.

Hluk mizí, mizí – – až zaniká v dáli.

Okřívá země, čistší slunce žár.

A jiné zvuky vzduchem zaplesaly

pějící práci a svobodě zdar.