Tušení.

Již dosti bolů, nač mi tato tíže,

vždyť nesmím dolů – k životu mne víže

posvátný úkol a ta družka věrná,

jíž beze mne jen zkáza hrozí černá!

Aj, vzhůru vzchop se, němý duchu můj,

pronikni mrak a zapěj – prorokuj!

Nadarmo! – hloub a hloub to srdce postonává,

ta ňádra hrobem jsou, v nějž duch se pochovává –

Což vrchol žalů ještě nedospěl sem,

což pravou píseň dosud nezapěl sem?

A když ji vyzpívám, všech rájů obětí –

což musí píseň má být písní labutí? –