Tušení.

Je večer: Nechoď ze dveří!

Červený měsíc vycházel

nad zádumčivým pohořím.

Je večer příliš nevhodný

pro naši lásku.

Neb slyš: ty tiché výkřiky,

slyš, kterak pláčí v haluzích!

Mně zdá se, že se tetelíš

tak neobvyklou úzkostí,

snad nočním chladem?

Já bál se dneska k tobě jít!

Já tušil něco hrozného!

Z aleje stíny kývají

železnou mříží zahrady

jak by tě zvaly.

Hleď! Proč tak nějak lhostejně,

jak vítr dvéře otevřel,

se zavírá tvůj modrý zrak?

Já dobře vím: to úmrtí

je naší lásky.