TUŠENÍ

Hlas stařenčin jak listí zašelestí:

„Stín mlhavý jde kolem našich dveří.

Vím, mladý člověk tomu neuvěří,

však zavyl pes – to volal na neštěstí.“

My smějeme se starodávné zvěsti.

Však čím to jest, že náhle ze zášeří

se přízrak vynoří, nás dlouze měří?

Snad je to zákeřník – a s nožem v pěsti?

Lze rány přijmout, které zpříma,

a tváří v tvář když vidíš útočníka,

však temný úděs každý nerv tvůj jímá,

když nocí jdeš a lesem... rudé oči...

cos šeptá, hučí, naříká a vzlyká –

a nevíš, kdy ti šelma na hřbet skočí.