TUŠENÍ.

Takové bylo jednou divné ráno:

Vzdálené housle někde tence lkaly

a myšlenky mé probudit’ se bály

úzkostným tušením, že vše je dokonáno

tam vedle v pokoji na vlhkých poduškách.

Tak bylo nebe nízké, skličovalo,

a světla bylo pod ním tolik málo,

stesk jenom mizivý těch něčí houslí táh’.

Takové choulící se, zakřiknuté ráno,

až oči se mi odemknouti bály,

ze uzří někoho, koho se nenadály,

jenž řekne bled: „Je vedle dokonáno!“