Tužba.

Ó hal ji, vesno, ve svůj hedbáv něžný,

tu zemi nebohou,

kryj květnatým ji zlatohlavem kněžny

a pláštěm bohů, jarní oblohou!

Viň útlou zeleň v černé její kštice

a svaž je věncovím,

ó vymysli jí květů na kytice,

jichž krása snům jen známa májovým.

Syp na ni nebe v paprscích a v rose

a v písních křídlatých!

Vel, aby moře plesu rozlilo se

jí do niv drahých, tebou objatých.

A lahodou svých vánků ponebeskou

plň její hrudi dech;

ó vesno! zdob mi, zlíbej zemi českou,

ó vytoužená, zlatá vesno Čech!