TUZE ČASOVÁ.

Jak lahodno vzít na básníka,

jenž do lecčehos u nás kop,

si zorný úhel domovníka

a klepavých bab mikroskop!

„M. rozvádí se! Věc je v proudu!“

„Ta chudák žena! Je to svět!“

„Už dvakráte šel proto k soudu!“

„A chce se ženit s paní Z.!“

Má zlatá Praho! Tvoje dámy

i vážní muži s plešemi

se baví těmi záhadami,

jež jsou teď přední na zemi!

Maďarské figle – nic to není,

sedmnáct ministrů zas – tret!

„M. rozvádí se!“ „M. se žení!“

„A chce si vzíti paní Z.!“

I v novinách to začlo pučet

– jeť činnost jejich výchovná –

ach, znám vás, drazí: starý účet

se možná takhle vyrovná!

Nuž, vlastenci a kamarádi,

ctná Praho, slyšte slova má:

Je pravda, M. se nerozvádí

a ženiti se nehodlá!

A všem vám přeje, by ty klepy

se v hrdlech vašich vzpříčily,

jak knedlík tuhý, velkolepý

a do smrti vás dusily!

I paní Z., vy soudci žvaví,

též pusťte ze svých rozborů –

však sama si svůj osud spraví,

byť ne dle vašich názorů!

Tak. Ještě jeden symptom malý,

leč – to už zjev jest trvalý:

německé listy taktně psaly

a české – duchem Podskalí.

„Čech“ zaznamenán zvlášť tu budiž,

list arcibiskupův. Jeť psán

ku cti a chvále boží – tudíž:

pochválen buď vždy Kristus pán!