Tužebník.

Jsi jako hoch, jenž po děvčeti touží

a prchá do skalin

a vlhké oko v sluj i propast hrouží,

zkad věčný zeje stín,

a zadumaně v zříceninách sedá,

až na západě zora křídla zvedá

a nebe perly sype zemi v klín;

snad podobný v klid pouště tebe pudí –

můj šedý pěvče s rzivožlutou hrudí

a leskle černým křídlem nad samet –

žal v plachý let.

Jak chvěješ se a třeseš před mým krokem

a prcháš dál a dál

svým kratičkým, leč blesku rovným skokem!

proč pak bys mne se bál?

proč zpěvák zpěváka, můj ptáku milý?

již na balvanu odpočiň si chvíli

a zazpívej mi srdce svého žal;

slyš, vypravuj, co trýzní tě a bolí,

ty strážce bran a lomů po okolí

i hradu rozvalin, kam zalétáš

a hnízda dbáš.

Nuž zpívej, pěvče zátiší a stínu,

skal pohádko a hor,

sne ubohých, již v trosek pustém klínu

svých ňader stesk a spor

a duše žalost slzou ukájeli

a z výhně duše slunné jiskry pěli;

těch písní zářících mi zapěj sbor,

mně zapěj je i veškerým těm lidem,

již potěšit se chodí samot klidem

a rozvlněné duše bouřný cit

chtí utišit.

Ó pěj a pěj! Zbav všakou duši mraků,

ať vzlétá výš,

když při svých slokách s hvězdičkami zraků

tvář k nebi obracíš;

vždyť zoufalec, jenž v propast hlavu chýlí,

zpět ustoupí, když slyší tě v tu chvíli,

až v nových nadějí se vrátí říš,

mrak bolesti v slz vlažný déšť se mění,

to nebeský je příval očištění,

jímž ňader mlžný luh je ven a ven

zas operlen.

Ó pěj, ó pěj všem poustevníkům žití

a zoufajícím všem;

až ňadra jejich budou plna kvítí

a perly v něm;

až každé srdce, jež mráz žití hněte,

zas radostí jak bujná růže zkvete

a vlhké oko vzplane opálem,

v němž barvy štěstí v záři slunce hrají;

až, kdo byl vyhnán, zpět se vrátí k ráji,

kde zaskvěje se rosou na květech

snů jeho vzdech