Tvá duše vešla v stín mých cypřiší...

Tvá duše vešla v stín mých cypřiší,

chlad jejich doteknul se Tvého čela,

šla’s jimi v hřbitovní mé zátiší

a na mých hrobech Jsi se zamýšlela.

A bádala Jsi, co mně stlívá v nich,

co smutkem z tajemství těch hrobů čiší –

zač duše moje, v černé říze mnich,

se v těžkých dumách modlí pod cypřiší...

Já viděl Tě tam liljí rozkvétat,

kde sny mé minulosti pochovány,

Tvůj pohled tázavý v mou duši pad’

a soucit balsámem v mé kanul rány.

A když ten pohled skryl se v závoj řas

a duše Tvoje tiše odcházela –

já šel, kde větrem vlál Tvůj tmavý vlas

a probělával obrys Tvého těla.

Já šel, kam zjev Tvůj bělostný mne ved’,

kam zval mne soucit ve Tvém laním oku –

a za mnou mizí cypřiší mých svět

a splývá v dálce s mlhou zašlých roků...