TVÁ LÁSKA Z DUŠE VYPLELA MI PLEVEL...

Tvá láska z duše vyplela mi plevel,

jenž rost’ tam bujně, otravný a kletý,

až přerost’ vše, až udusil mé květy.

Již lhostejně jsem v lesní šeř se díval,

pták nadarmo mě na závody vzýval,

byl cizí už mi stromu tichý ševel.

Jsem měkký zas, tvou láskou vykoupený,

zas bloudím v snách, když k lesu krok se stáčí,

sto poupat nových z duše se mi tlačí,

a Křídla! volám, se skal patře stěny.

Rej oblaků, kmit hvězd mi na ples stačí,

vše chápu opět, vším jsem okouzlený,

květ mluví ke mně, pták mě pohne k pláči.

Jak dítě čist jsem čistým srdcem ženy.