TVÁ META

Tvůj cíl se kdesi v dálce tratí

jak hvězda skrytá v oblacích,

den jižto tady zakrývá ti

a do výsosti nebes zdvih’.

Jist nejsi, nesejdeš-li s cesty,

tvůj nesřítí se někde krok,

neb propasti jsou kolem, věz ty,

jak číhaly by na úskok.

Co vzdechů uklouzne tvé hrudi,

jak vzduch se perlí z hloubi vod,

a úzkost duši tvoji studí

v tvých pochybnostech mimochod.

Jak slepý slunce na své ruce

jen cítíš milost v duši hřát

a vždy se vracíš ve své muce

zpět, byť jsi sešel tisíckrát.

Až v tiché hrůze smrti meta

se zjeví tobě luzná sléz,

jak za noci když nebe zkvétá,

majestát, v nějž se oděješ!