Tvá ruka...

Tvá ruka letmo bloudí po klavíru,

zpod prstů proudí bouřná melodie,

tak Eumenidám v dlaních svíjeli se

kdys v kruhy vzteklí hadi.

Co praví Beethoven? Co Schumann? – Marno,

nám umřít jest, my zhynem, stínů stíny,

my prachu rod, v němž skrytá jiskra božství

plá uměním a láskou.

Jak hudba taje smrti otevírá!

Já vidím hroby všech, kdo byli se mnou,

a umřeli – a my dva opozdění

jsme v soumrak ptáci.

My půjdem za nimi a zniknem v stínu

tom podvečerním, za námi znít bude

jak nových duší mladé šelestění

i Beethoven i Schumann.