Tvá ruka tak je měkká

Tvá ruka tak je měkká

a vlhký je tvůj zrak

a hluboký jak řeka,

mír z něho v srdce stéká,

a jest mi – nevím jak!

Co děje se v tvé duši?

Tam dvojí život zkvět’;

jak srdce dvojí buší,

teď posloucháš a v užší

se zapřádáš juž svět.

Já patřím na tě z dálí,

div dýchám v štěstí svém,

jak zřel bych v taj ten stálý,

v nějž příroda se halí,

když jarním pučí snem.

Ta z tvojich očí zírá

v své tvůrčí práci teď;

tón plný do vesmíra

teď padáš. Kruh se svírá.

Ó lilije má kvěť!