TVÁŘ BOHA

Les šumí na pozdrav,

jak vítr zadul v něj,

na tisíc drahých hlav

a žádný obličej.

Jen větví náruče

a ruce vztažené,

kořenů obruče

na cesty vržené.

A šípy paprsků

v houšť stínu střílí jas,

v skupinu zákrsků

se zapletl, než zhas.

Mám v zraku věnec hor,

luk moře zvlněné,

prostory bez závor

do zlata oděné.

V červáncích západu

kraj tichne, průhlední,

proměněn v zahradu.

Tvář Boha zřít je v ní.