TVÁŘ JIDÁŠE.

Kam pohledneš, tam rakve; stojí v kole,

pnou se až k stropu, hromadí se dole,

ty rovně na sobě, ty křížem leží,

těch dlouhá řada podél stěny běží,

ty v zděných výklencích se zpola tají

a jen svým čelem z temna vyčnívají.

Jsou všecky prosty z dřeva aneb z kovu,

na víkách jejich symbol k víry slovu

se pojí v tichou modlitbu: tam lvice

řve v záři jitra, jinde holubice

mající v ústech olivy snět letí,

dva andělové jinde ve objetí,

tam kotva naděje, dvě ruce v mraku

tam drží se a jinde ve oblaku

lze spatřit soudnou váhu Hospodina.

Ta klenba dlouhá jest, však úzká, stinná;

kam zrak se točí, samých rakví rysy.

Se stropu v prostřed kalná lampa visí

na řetěze, jenž rezaví; svit líný

se zvolna klade mezi těžké stíny,

po deskách rakví mihne se a těká

jak naděj na vzkříšení, na něž čeká

hrob věky. Dočeká se? – Blah, kdo věří.

Noc minula, svit jitra juž se šeří,

i lampa hasne; ví snad, že se blíží

den, jenž jest nocí v katakombách. Mříží

hluk zazněl chodbou, s pochodněmi spějí

dva kněží napřed, v davech vycházejí

a v mlčení, kdo probděli noc tady.

Jdou, rostou v zástup, jsou jich celé řady,

však nejvíc žen, jež věří a jež pláčí.

Jdou v šatě černém; s hlavou svislou kráčí

z nich mnohá a pak v kout zabočí tmavý,

nad prostou rakví blíže zdi se staví

a klekne, znova modlí se a vzdychá.

Ti šeptem hovoří, ti ještě zticha

žalm opakují i řeč kazatele;

ti stojí na zvědách, jich oko bdělé

se vbodá v tváře, hledá tahy známé,

jich ani zakuklení neoklame;

jsou bratří v Kristu, vespolek se znají.

Vše jako vždy jest lží, co strach jim bájí;

jsou dobře v zemi mezi hroby skryti,

zde mohou jistě Kristovu krev píti,

chléb lámati a lásce sebe učit,

dnes vírou jásat, zítra dát se mučit.

Jdou; celá chodba prázdna v krátké chvíli,

jen kněží jsou a strážci, kteří zbyli.

Leč také tito vyšli v krátkém čase;

jich kroků ohlas chodbou rozléhá se,

zní z hloubi ještě, jak z dna rakví temně,

jak řečí mrtvých chvěla by se země,

pak zanik’ zcela. V katakombách šero,

jen lampa plá a černých rakví stero

své stíny metá po stěnách i půdě.

Hle, vzadu cos plá ještě krvorudě!

to věčné světlo; za ním oltář prostý,

stůl obětní jest rakev, jeho skvosty

jsou kosti mučeníků; svícnů není;

nad oltářem ve matném osvětlení

jest obraz prostě na zdi malovaný:

ve středu Kristus, kolem s každé strany

dav apoštolů sedí při večeři.

Kdos kráčí chodbou; hle, stín jeho měří

od rakve k rakvi prostor země malý;

jde pomalu, a černá kápě halí

skráň k prsoum nakloněnou; snad se modlí.

Teď kráčí dál, u rakve zase prodlí,

jak chtěl by čísti nápis zbledlý zpola.

Toť jáhen Šimon. Jak ten, jehož volá

hlas cizí, když se octnul v hloubi lesů,

on zastavil se, jak by chvěl se v děsu,

a chvíli váhal; popošel, stál znovu,

snil jako člověk, jenž zří na dno rovu,

pak ušklíb’ se jak Satan, když sved’ Evu;

cos rovno vzteku, posměchu a hněvu

mu spělo tváří, přeletlo mu tahy.

Hlas mluvil v něm: „Nač přešel jsi ty prahy,

nač mezi hroby vláčíš celé žití?

Pojď, vyjdi z hrobů, pojď, tam slunce svítí,

zde pláč a vzdechy, tam jen smích a vřava.

Sto zlatých peněz tomu Caesar dává,

kdo najde tajný vchod k té černé sluji,

kde divoši, jenž křesťané prý slují,

se v noci sejdou, boha svého jedí.

Řím chce se bavit, celý národ sedí

juž v cirku připraven, chce tleskat, hlučí,

hlad šakaly, Caesara nuda mučí;

to srovnati, je obé v tvojí moci.

Jdi, vyzraď vchod, sem uveď vojsko v noci,

a zbohatneš! Svět bude tvůj; číš vína

se nevyprázdní, tou se zapomíná –

zraď křesťany!“ – On stojí, dosud váhá.

„Kup nevěstku si, která celá nahá

si lehne před tebou; jdi, bav se v lázni,

jdi do areny, dívej se, jak blázní

ten kolos velký, který sluje Římem,

jdi opojit se rév a krčmy dýmem,

nech modlitby; ten stálý vzdech se hnusí!

Zraď křesťany! Ten těžký vzduch zde dusí;

to není život, to je plíseň hrobů!

Jdi, hejři, pij!“ – Stál v snění dlouhou dobu

a pak se vzchopil. Odhodlán jest k činu;

jde rychle mezi rakvemi, v jich stínu

chce v pravo zabočit, leč věčné světlo,

jež od oltáře planulo, jej spletlo:

kam, nevěděl a zastavil se chvíli.

Kol ticho, tyto rakve němy byly,

myšlenky jeho nikdo neuhodnul.

Chtěl kolem oltáře, leč jak by bodnul

jej kdosi k srdci, musil znovu státi,

ve záři světla, jež zřel krví pláti,

zrak jeho padl na večeři Páně.

Zřel Krista v středu, k levé, k pravé straně

tlum apoštolů kolem něho v kruhu,

jak s otázkou by druh se točil k druhu:

„Kdo jest, jenž zradí jej?“ tak hovor vedou;

a spatří hroznou, zoufalou a bledou

tvář vlastní místo Jidášovy tváře!

Zda stínů hra, či lampy rudé záře?

Však nikoli – to on, dlaň jeho stiská

a tlačí k prsoum měšec, žárem blýská

zrak hltavý a v bezedno se ztápí.

Ten Jidáš jako on má černou kápi,

týž vlas, týž vous, ty tahy zdivočilé!

Zří sebe na stěně. O hrozná chvíle!

Jest Jidášem, kol hlasy, jenž se radí:

„Kdo mezi námi, který mistra zradí?“

A kdo se ptají, to jsou mrtví tady!

A nahoře a dole, celé řady

těch rakví mlčících, ty mluví k němu!

Chce prchnout – nemůže, chce smát se všemu,

chce volat – mlkne, vztýčí se – a padá.

A Kristus praví: „Satan, to jest zrada!“

a hroby praví: „Zrada smrt jest věčná!“

A těchto rakví řada nekonečná

zná jeho myšlenky, v těch hrobech náhle

se popel pojí v tělo, kosti zpráhlé

vrou životem, tam sterá srdce bijí

a jejich tluk dí: „Zrada, ta jest zmijí,

jest nocí, hrobem, pádem, zatracením!“

Kles k oltáři. Však jeho těžkým sněním

tvář Jidášova, jeho vlastní, plála

jak zážeh pekel. Kam se hnul, tam stála,

šel k bráně katakomb, leč vždy znova

jej lekala tvář hrozná, Jidášova,

ty vlastní bledé, sesínalé líce.

Prch’ někam na poušť, nevrátil se více.