Tváří v tvář Novému světu.

Vodní pláň se v dálku tměla,

mohutná loď po ní jela

v Nový svět.

Kam zrak pohléd’, vlny, vlny...

Obzor mhy a mraků plný,

z komína jen jisker příval

občas vzlet’

a jak rudé slzy splýval

výše do tmy a pak zpět.

Doutníky jak hvězdy v mraku

míhaly se, při koňaku

leckdo bděl,

na palubě v plaid svůj halen

k břehu zíral, který vzdálen

v mlze čarou určitější

tměl se, tměl.

Pod palubou v tmavé skrejši

bědný vyhostěnec dlel.

V pestré tísni v kotci tmavém

mezi sobě rovných davem,

v směsici

těch, co vlast svou opouštěli

a za mořem najít chtěli

lepší život, lidstva eden

zářící;

v tlumu žoků, pytlů, beden

seděl smutný, mlčící.

Vedle něho spala žena

chorobná a vysílená.

Každý dech,

jenž se pracně z ňader linul,

aby v jeho ňadrech zhynul,

schýlené mu tváře pálil

plam a žeh,

ruce led, on v šat svůj halil,

hřál je svojich na ústech.

Zdali dočká ještě rána?

Do kajuty kapitána

– bohu dík! –

přenesli ji ze soucitu

při pochodní rudém svitu.

On tu v dálku hledí, čeká...

každý mžik

věčnost je mu – bdící leká

na můstku jej námořník.

Kroky slyší, hlasy slyší

z kajuty v té noční tiši,

schýlí skráň...

Ano, tam se člověk rodí,

on tu, otec, v zmatku chodí,

mezi nebem, mezi mořem

čeká naň,

radost jde tu spolu s hořem,

smrt a život v dlani dlaň.

Od Europy prchnul prahu.

V lepší život celou snahu,

cit a vzruch

v Nový svět chtěl zmladlý nésti,

věřit v život, v práci, v štěstí;

myslil, tam co nedopřáno

snů a tuch,

zde skráň zvedne v zlaté ráno,

v budoucnosti vírný kruh!

Vinou svedl ženu cizí,

prchnul s ní, teď žalně sklízí

hříchu plod...

V jaký úděl, v jaké věno

zrodí se to dítě, ženo!

jehož zrak se teď otvírá

v středu vod?

Můž’ vzplát z viny pevná víra

ve budoucí, silný rod?

Můž to dítě hříchu, viny

zrozené zde mezi stíny

lepší být?

Nemá v duši setbu otce,

po mnohém jež vzklíčí roce,

zda v něm otráven též není

duch i cit?

V Nový svět vin starých vření

má se zkázným jedem vlít?

Staré Europy vše vášně,

mladost zdrána prostopášně,

klam a lest,

sobectví a mrzká zrada,

podlost, která hrbí záda

stavíc žebráckou svou misku

u všech cest,

má zas ožit démon zisku

pod praporem volných hvězd?

Nedomyslil... U kajuty

skříply dvéře, světla žlutý

pruh sem vlet’.

Napjal sluch... a silou dravce

srdce smáčknul, slyšel plavce;

pravil drsným hlasem, všedním,

jenž ztich’ hned:

„Dítě mrtvé!“ – V tom tu před ním

z mlh se vyhoup’ Nový svět!