TVAROH.

Odjakživa sami v svárném boji

nejkrutějších dali jsme si ran,

zdaž je doba poznání kdy zhojí?

Věky krvácíme od Lipan!

Znáte přece, v plzeňské jak schůzi

sup se vedral v jarých orlů roj,

Husitů by vůdce z nástrah luzy

v utrpení kalný vnořil zdroj.

Hloupý dráb mněl více míti vtipu

nežli velký vojů bohatýr;

v poběsilé vášně vzdorném kypu

odboj zanes’ v družných bratrů smír.

Na Prokopa, velikého vůdce,

cepař Tvaroh ďáblí upřel hled,

lál a spílal: „Prokop je náš škůdce,

Bavor zbil nás, jen že on nás ved’!

Stár je, cháb, snad zrádce! Pryč s ním brzy,

bez odkladu, ještě tento den!...

Hajdy, kliď se!“ A juž Tvaroh drzý

v tvář mu stolec metne rozzuřen!

Prokop kles a vzkřikl: „Dokonáno!

Běda těm, jichž vůdce zrádcem zván,

na ubohou vlast když nejvíc štváno,

brat když vraždit chce a vládnout pán.

Špatně-li jsem válčil, vůdce nový

vítězněji spravuj vás a veď,

podřiďte se v bitvách Tvarohovi!...

S bohem, bratři, s bohem navždy teď!“

„Dobře,“ volá Tvaroh, „pozdě sice,

leč jdeš přec; ej, nový počne ruch,

ale druhá bratrů polovice

volá, prosí: „Nechoď, chraniž Bůh!

Neodcházej! Co nám do Tvaroha!...“

„Jdu, dost nevděku juž, dosti han;

jdu, nechť váhá srdce mé i noha.

Jdu se léčit z Tvarohových ran!“

Tvaroh vůdcem... Kde se zjevil, draze

platil boj; byl přelstěn vždy a bit,

lid ho opouštěje spěchal k Praze

roztříštěn, nechť dřív jak skála slit.

K Prokopovi spěchal: „Zle se daří,

velký vůdce, bratry vést zas spěš,

druzi v táboře se rvou a sváří,

vezmi poplašence na otěž!

Spoj nás, veď, jak dříve jsi nás vedl,

bojuj s námi svatý lidu boj;

u Kouřimě jako mrak se zvedl

panských sršňů rozzuřený roj.

Bořek z Miletínka pány vede.

Kdo je potře? S dvou se blíží stran!...“

„Nuže, půjdu,“ dí rty vůdce bledé,

„sešikujem’ vozy u Lipan!

Půjdu s vámi, že to Pánbůh káže;

nejít s bratry v nouzi byl by hřích,

mečem však mé nezahřmí již páže

na železných pánů pukléřích.

Tvaroh statečný buď v prvním šiku,

stavím naň jak na nezdolnou hráz’,

s tlupou vyvolených bojovníků.

proti pánům v boku ochraň nás!

A teď vzhůru!... Na vůz Prokop stoupá..

„Vůdce, vůdce! Opásej přec meč!...“

„Ten nechť prvním po boku se houpá,

neustoupí-li, jest naše seč!

Jako kněz jdu s vámi! Jen má duše

a mé oči vůdcují vám dnes!“ –

Počat boj, už vře; smrt polem kluše;

pán i sedlák, všecko jedna směs.

V řadách prvních Prokůpek se bije.

Markolt, Buřič, Pešček: každý lev,

panský meč jim do prsou se ryje,

na halenách bratrů hoří krev.

Přec z Husitů nikdo neustává;

těžce raněn padá Zahradník,

ale posud pádným mečem mává...

Zle; v hráz vozů Leskovec už vnik’!

Za ním Petr z Janovic se tlačí,

Mikeš z Landštejna a Malovec...

„Hej, Tvarohu, vraz v tu chásku dračí,

z boku na ně, rychle, pospěš přec!

Nevidíš, že na sta bratrů kolem

v krvi leží v poli u Lipan?

Nebe strne reků nad zápolem,

nebe strne nad hloubkou jich ran!

Hej, kde jsi! Či biješ do Krchlebce?

Také dobře, nyní k nám však spěš,

lstivý Bořek zradu ukryl v lebce,

braň nám vozy, v pány seč a řež!“

V hradbě vozů četu bije četa,

kolem Prokopa vrch trupů rost;

bez cepu prch z pole Tvaroh sketa,

Prokop s mečem v srdci na věčnost!