Tvé.

To všecko, co mi okřídluje duši,

sny opájí a kropí písněmi,

co pod hvězdami v toužení mne vzruší

a k nebi vznášíc táhne ku zemi,

to všecko, čím se srdce chvěje, buší,

co zasypává cestu růžemi,

je tvé.

Ty slzy, které měsíc jenom vídá

a vlny vzdechů, prudké žaloby,

ty vzkazy, jichž se hlava neuhlídá,

ta světla, která čelo ozdobí,

to štěstí, jež se v prsou s bolem střídá

a kdyby mohlo – úsměv dalo by – –:

je tvé.

Stín, který kmitne ve přeletu

mým okem, záblesk radosti a cit,

jímž ani chvilku nenáležím světu,

ten osud, který nechci opustit,

byť slzou pálil ony růže v květu,

mé srdce, dokud nepřestane bít, – –

je tvé.

Má modlitba, jež v pozdní noci svítá,

a vše, co letíc, stíhá křídlem svým,

má vzpomínka, jež s modlitbou se splítá,

když na hvězdnaté nebe pohlížím,

to všecko, čím tě oko moje vítá,

to všecko, čím tě oblažiti smím:

je tvé. –