TVÉ ČELO JE TAK CHLADNÉ.

Tvé čelo je tak chladné,

jak toho žití mráz.

To není teplo žádné,

to jenom časem padne

tam paprsk jiných světů

a víc jen mrazí nás.

A my se chvějem v pláči –

je život pustý sen

těch, které můra tlačí.

A jeden výkřik stačí

v ten dlouhý život celý

a jeden těžký sten.

A nás to pálí v skráni

a hruď to studí nám,

to zašlých květů vání,

to marné žalování,

jež práznem potácí se

k neznámým výšinám.

O pusté ňader stěny

ten darmo bije vzdech

a zoufalé ty steny

mrou všecky neslyšeny –

jen hrudí dál to hučí

jak moře v propastech.

A tam to v hloubi duní,

tam v hloubi, na dně až

v té rozčeřené tůni

a člověk chví se u ní,

až podryje to břehy,

jak v dol se zadíváš. –

A náhle vše se kácí

a celé srdce již

se náhle zakrvácí

a vše se dole ztrácí –

Však čelo tvé tak chladné

a ty to neuzříš – – –