Tvé oko.

Tak tichá buď! – Ten smavý klid

mi dražší dělá oka svit,

že chtěl bych věčně před ním snít.

Jak v báječný bych patřil kraj

snů básníkův všech – v jihu ráj,

u cesty vavřínový háj;

z myrt houštin trosky chrámu ční,

na bílé stěně posud sní

poslední věnec obětní;

jen kněžka schází, která sem

šla tiše s prostým kahancem –

Vím, v tebe pak mým přešla snem.

Teď jest mi, jak bych v hvozd jel v snech,

kol jilmům visí s brady mech,

kvil žluvy míč je smavých ech;

tu hradu pavlán v zrak se mih’,

od turnajů kde posledních

stuh, věnců zbytky růžových

ve větru hrají. – Ale hrad

je prázdný, v síních čiší chlad,

a princezna? – Šla sto let spat.

Teď scéna změněna jest v ráz,

kraj hornatý zřím, sráz a sráz

ku nebi ční v červánků jas;

jak hnízdo by si ptáček splet’,

zpod skály chata hledí v svět,

na oknech hoří fizol květ...

Obrázek chtěl bych ucelen,

by dívka vstříc mi hledla ven...

Jak možno, když v můj přešla sen?

Teď opět – hedvábných řas třpyt

jak ptačích křídel stín se kmit’

tvých očí tichý přes blankyt.

Již nezřel jsem z těch vidin nic,

jen to tvé oko, hloub a víc

v ně noře svit svých zřítelnic.

Jich na dně jsem tvou duši zřel,

jak Psyché plála nad úběl

tím leskem nesmrtelných těl.

Když snil jsem již, že jsem ji chyt’,

tys hnula se – smích tahy lít’ –

Ó, chtěl bych věčně takto žít!