Tvé slunce zářivé se k zemi kloní,

Tvé slunce zářivé se k zemi kloní,

zná každý lístek trávy sotva znalé,

zná každý klas, jímž pole šumí zralé,

a každou růži, jež na keři voní.

V houšť lesů šerých třpytem svým se vroní,

po listí jahodovém spěchá dále,

až odpočine na zamšené skále,

a není pouště, by nevešlo do ní.

Jen v lůno země slunce nezasvítí,

ač jasu jeho tak by bylo třeba –

tam, kde se člověk moří pro kus chleba,

kde balvan trestem na krtka se řítí,

jenž opovážlivě jal veň se rýti,

Tvá láska místo slunce musí vjíti.